Zánik Kurzeovy továrny v Krnově v březnu 1944

Přesně před 73 lety zachvátil obrovský požár jednu z největších textilních  továren v Krnově. Během jedné hodiny shořel mohutný  komplex výrobních budov  s veškerým výrobním zařízením. Ve skladech bylo ohněm zničeno značné množství textilního materiálu určeného pro německou armádu. Paradoxem je, že spáleniště, přestože se jedná o objekt v centru města se dochovalo až do dnešních dní.

Textilní firma  Franze Kurze byla založena  146 lety.

První budova továrny byla vybudována v roce 1871 v těsné blízkosti kostela sv. Ducha. V ní byly soustředěny, jak bylo tehdy  obvyklé, všechny potřebné provozy: sklady, kanceláře, byt i výrobní sály. S rozvojem výroby byla budova dvakrát přistavována. Při druhé přístavbě byla již budova lomena a pokračovala dále po dnešní  Soukenické ulici. Ve dvoře továrny byla přistavěna kotelna, strojovna pro parní stroj, barevna a prádelna. Zároveň byl novou budovou zakryt  vodní náhon, který protínal hranici firemního pozemku továrníka Kurzeho.

Od roku 1908 vlastnil továrnu Theodor Flemmich

V roce 1908 kupuje továrnu Theodor Flemmich. V té době má již továrna vlastní přádelnu vlny, niťárnu, tkalcovnu se 150 mechanickými stavy, barevnu vlny včetně úpravny. Hybnou sílu zabezpečují 3 kotle, které roztáčejí parní stroj o výkonu  160 koňských sil. Produkce výroby se neustále zvyšuje a již v roce 1914 si může nechat Theodor Flemmich postavit secesní vilu, která se zachovala až do dnešních dní. V roce 1929 továrnu pohlcuje firma  Aloise Larische a jeho synů. Ti zde  nechávají zvýšit výkon parního kotle na 200 HP. Zároveň zde nechávají namontovat elektrický generátor s transformátorem na 120 kilowathodin.

Mohutný požár zničil továrnu během jedné hodiny.

Během válečných let se sortiment výroby postupně mění. Přilehlé sklady továrny jsou přeplněny součástmi oděvní výstroje pro německou armádu. S dalšími přicházejícími zakázkami pracují dělníci v továrně neustále ve třech směnách.

Potom přišel pátek 10.března 1944. Bylo přesně půl deváté večer, když z okna továrny ve zvýšeném přízemí nad prodejnou tabáku vedle hospodářského dvoru pivovaru, vyšlehl první plamen. Zpočátku se rozhořela část továrny u dnešní křižovatky, naproti hotelu Burgberg. Oheň se ale olejem napitou dřevěnou podlahou rozšířil tak rychle, že během necelé hodiny hořel jasným plamenem celý objekt včetně jeho západní části, kde byla již jen dnes zaniklá ulička a za ní již kostel Svatého Ducha s městským špitálem. Rychlost zkázy továrních budov způsobily zejména dřevěná patra, které nebyly zhotoveny z ocelových traverz, ale z těžkých dřevěných trámů.

Zoufalá snaha hasičů i vojáků Wehrmachtu nemohla zabránit zkáze.

Na severní straně továrny v blízkosti synagogy, se snažila místní posádka Wehrmachtu zachraňovat ze skladů hotové výrobky. Vyvezené oděvní součásti byly již ale většinou ohořelé nebo seškvařené. Snahu vojáků, ale zastavily již se propadající stropy, kdy přes 150 těžkých tkalcovských stavů se s ohlušujícím rachotem řítilo dolů až do sklepů.

Na místě již v té chvíli zasahovalo pět hasičských sborů. Po Krnovských hasičích přijely na místo také sbory z Kostelce, Chářové, Úvalna a Bližšic. Přestože z vodního náhonu vedoucího pod továrnou hasiči  natáhli 29 hadicových cest s proudnicemi, byla jejich snaha marná. Jejich zásah se potom soustředil již jen – na záchranu okolních domů , kde od silného žáru praskaly okenní skla.

Během jedné hodiny shořel celý tovární komplex budov až do základů. Ohně ušetřena zůstala jen přízemí  dvě patra budovy na Soukenické ulici  pod kterou vedl vodní náhon. Celková škoda byla odhadnuta na neuvěřitelných 1 milion říšských marek. Byla ustanovena zvláštní komise za účelem zjištění příčiny požáru. Tu ale nebylo možné k celkovému zničení továrny zjistit. Takže byla stanovená pravděpodobná příčina nevypnutá žehlička některého ze zaměstnanců továrny.

Trosky tovární budovy kouřily ještě několik dní. Přestože požár této továrny byl největší v historii průmyslu města Krnova, bylo veliké štěstí že ten den bylo bezvětří. Oheň by z největší pravděpodobností přeskočil na ostatní budovy a hrozilo by zničení celé městské čtvrti v centru města.

Spáleniště v současnosti –  po 73 letech

V prvních měsících po osvobození města byla na základech továrny vyhořelé do základů postavena vysoká zeď, která do dnešních dní ukrývá před kolemjdoucími dílo zkázy z válečných let. Areál za zdí byl začleněn do n.p. podniku Závody stuh a prýmků. Od té chvíle jako by se tam zastavil čas. Z bývalé továrny zůstala donedávna pouze snížená část jedné haly na Soukenické ulici, která přežila jen díky vodního náhonu, protékajícího pod ní. Přes torzo tovární haly  se jen mezi rozbitými okny proháněl vítr. Kolemjdoucí nemusel  být ani bystrý pozorovatel, aby si nepovšimnul  opáleného štítu nad touto sníženou stavbou. Tato hala ale předminulý rok byla zbořena. V současné době na jejím místě provádějí průzkum archelogové.

 

Také v těsné blízkosti kostela sv. Ducha zůstal kousek ohořelé zdi z původního bočního štítu budovy. Dojem pozorovatele navíc umocní pozůstatek rozvodu elektrického proudu s opálenými izolátory od požáru, který zde ještě zůstal z období podnikaní továrníka Larische.

Trestuhodné a hlavně smutné je ale to, že pro vznik nové poválečné zástavby v době budování socialismu, byly ničeny celé bloky nádherných domů a  přitom tento obrovský prázdný prostor  spáleniště vydržel až do dnešních dní.

 

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

Pohlednice obce Chářová z roku 1902

Všichni zcela jistě znáte křižovatku pod letištěm. Všichni zcela jistě víte, o které místo Krnově se jedná, když se řekne Chářová. Část města zvaná Chářová byla až do roku samostatná osada, která spadala pod vesnici Kostelec.

Německy nazývaná obec  Krotendorf  měla v roce 1850 –  303 obyvatel, v roce 1880 – 552 a 48 domů.

V roce 1900, v době ze které pochází výše uvedená pohlednice bylo v obci nahlášeno 1.114 obyvatel žijících v 79 domech. Těmto domům náleželo 450 ha půdy z čehož připadalo 341 ha na pole a 60 ha na lesy. Ve stájích zde bylo ustájeno v témže roce 46 koní, mléko obyvatelům dodávalo 305 krav a v chlívcích bylo chováno 71 pašíků.

Převážná část obyvatel byla zaměstnána v textilním průmyslu. Ve středu obce stála již od roku 1878 až do roku 1938 továrna na úpravu sukna J. Götzela, výrobna sukna J. Lashkeho, která ještě v roce 1938 zaměstnávala 250 zaměstnanců. V blízkosti těchto dvou továren ještě  stály na území obceještě další čtyři přádelny. Podnikatel A Widra zde založil v roce 1908 výrobnu lihovin. Obec měla od roku 1900 svoji vlastní záložnu, v roce 1911 zde vnikl hasičský spolek a v obecné škole byly v roce 2 třídy.

 

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

Opilá pohlednice starého Krnova

Příspěvek z původního webu www.krnovsko.eu z roku 2008

Tato roztomilá pohlednice, na které jsou znázorněni mírně podroušení obyvatelé města, pochází z přelomu 19 a 20 století. Stojí zde ještě stará radnice, která byla během několika let zbouraná a na jejím místě již stojí dnešní radnice.

Na obrázku je vidět i její stará věž.Kopii této věže měšťané města Krnova znovu postavili na budově nynější polikliniky. Jen na té naší nové věži nejdou hodiny. Nebo už jdou? Nejsem si teď jistý, tak se asi zítra podívám. Také klopýtající opilci to nemají daleko do šatlavy, jejíž vchod je vidět z boku na staré radnici. Na čelní stěně je též vidět znak města Krnova. Vpravo na pohlednici v té době vévodila populární socha Neptuna, která následně vystřídala ještě několik štací, než skončila svou pouť, dá se říci pár desítek kroků od místa, kde stála. V pozadí se tyčí rozevláté věže kostela sv. Martina, jedna z těchto dvou věží je ale křivá doopravdy. Jestli se podaří nápad města, kdy tato věž bude zpřístupněna občanům, tak budeme mít v Krnově takovou malou Pisu. Ale o tom až příště.

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

3. Vojenský infekční tábor v Krnově

V roce 1914 začala I. Světová válka. Po mobilizaci odešlo mnoho krnovských občanů do války. Na začátku války krnovské obyvatelstvo projevovalo s armádou příkladnou solidaritu. Na nádraží se shromažďovaly „krnovské dámy“ a přijížděli sem také rolníci z okolí a obdarovávali především nemocné a raněné, kteří se vraceli z fronty jídlem i pitím. Jenže brzy začaly zásoby docházet a také vojenská správa setkávání zakazovala, z obavy ze šíření infekčních onemocnění.

Stejný důvod vedl k urychlené výstavbě provizorních dřevěných baráků pro rezervní nemocnici, což umožnilo umístění všech nemocných v blízkosti nové nemocnice, která již kapacitně náporu nevyhovovala. Byl vystavěn v rekordním tempu areál dřevěných budov  – tzv. infekční baráky.

Na dnešním Janáčkově náměstí a na ploše směřujíci ke krnovské nemocnici bylo vybudováno:

6 dřevených budov každá o délce 80 metrů pro pacienty (A,B,C,D,E,F)

1 dřevěná budova téže velikosti pro personál

1 přijímací budova

1 budova s centrální kuchyní pro raněné

1 budova  s kuchyní pro nemocné s infekčními chorobami

1 menší pavilon pro pacienty podezřelé na infekční nemoc

1 pavilon pro desinfekci

1 operační budova

1 desinfekční prádelna

1 budova pro lékaře určené pro pavilony s infekčními nemocemi

V těchto budovách byli většinou ubytováni váleční zajatci. Jen v roce 1916 v Krnově a okolí bylo přes 1700 utečenců z Haliče a stále jich přibývalo.  Většina z nich byla raněna a nemocna, někteří z nich v Krnově i zemřeli. Tito pacienti byli léčeni nemocničním personálem. Čím delší dobu válka trvala, tím více pacientů i lékařů ubývalo. Většina z nich byla opětovně povolávána na frontu. Tíha péče léčení se stále více přesouvala na ženské síly. Tyto neutěšené poměry, přetrvávaly až do roku 1918, kdy skončila válka a vznikla Československá republika.

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

2. Dnešní nemocnice z roku 1912

Krnovská nemocnice jak ji známe v dnešní podobě, byla vybudována v roce 1912. Stavební záměr k její stavbě schválilo krnovské zastupitelstvo již v roce1904. V tom roce byl vydán přípis, v němž bylo vyzýváno k podpoře při hledání místa pro stavbu budoucí nemocnice. Jediné vhodné místo se nalezlo na pozemcích knížete Johanna II. z Lichtenštejnu. Ten tyto pozemky odprodal za částku 23.500 Korun, ale v zápětí věnoval pro stavbu nemocnice částku 24.000 Korun. Vlastní stavba nemocnice trvala tři roky a nemocnice byla slavnostně otevřena v roce 1912. V té chvíli  byli měštané přesvědčeni, že moderní  nemocnice musí vyhovovat technicky i kapacitně na několik desítek let.

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

1. Nejstarší nemocnice v Krnově z roku 1869

Potřebu soustředění lékařské péče na jedno místo si uvědomoval již krnovský obchodník Karl Jonas, který ve své závěti z 9. 8. 1798 odkázal městu 500 Guldenů w.W. na stavbu městské nemocnice. Jeho příkladu následovala řada dalších měšťanů. Přes všechnu snahu zastupitelů města i spolků byla městská Jonasova nemocnice s kapacitou 12 – 20 lůžek otevřena až 1. 7. 1869 a předána k užívání. Stála v blízkosti středu města na dnešním Smetanově okruhu v místě dnešního volejbalového hřiště.  V roce 1869 měl Krnov 10 644 obyvatel.

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

Turistické značení v Sudetech před 120 lety

Galerie obsahuje pouze 1 obrázek.

Pokud by jste při toulkách v horách Jeseníků a jejich podhůří narazili na tuto podivnou plechovou značku, tak vězte, že se nejedná o znak Renaultu, ani lesnickou značku nebo jiný symbol. Objevili by jste již velikou vzácnost a to turistické … Celý příspěvek

Další galerie | Napsat komentář

Královský palác ve Španělsku zdobí bronzové sochy krnovského rodáka

Profesor Erwin Schinzel se narodil v roce 1919 v Krnově.  On patří již k posledním světoznámým umělcům, kteří vytvářejí svá díla v klasickém řecko římském stylu. Jeho sochy vyzařují pro pozorovatele v dnešním syrově reálném a rozervaném světě zvláštním kouzlem estetiky a harmonie. Umělecká tvůrčí činnost tohoto umělce si získala četné vyznamenání a ocenění. Mezi nejvýznamnější patří titul profesora umění na mezinárodní akademii Altenburg v 1988, cena Pygmalion  1986, Zlatá cena Německé kultury v evropském duchu 1987. Mnoho jeho výtvorů se nalézá ve světových privátních prominentních sbírkách. Zvláštní pozornost zaslouží vystavená díly ve španělském královském paláci a v centrálním divadle v Singapuru.

Erwin Schinzel se na přání jeho rodičů vyučil grafikem a litografem v Opavě (do roku 1939) následně navštěvoval až do roku 1944 akademii výtvarných umění v Berlíně. Od té doby se trvale věnuje výtvarnému umění. V současné době je i přes svůj pokročilý věk stále Aktivně činný.

 

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

Letecká havárie v obci Valštejn na jaře roku 1944

Na silnici z Města Albrechtic směrem na Heřmanovice a Zlaté Hory stojí u křižovatky uprostřed obce Hynčice silniční ukazatel navádějící k osadě Valštejn. Před rokem 1939 měla tato obec čtyřistaosmdesátdevět obyvatel a spadaly pod ní přilehlé osady Verlorenwasser (Ztracená Voda) a Kuhberg (Kraví Hora). Dnes tu po původní obci zůstalo kromě několika domů ve spodní části vesnice jen několik ovocných stromů, stařičkých lip a ruiny usedlostí, zarostlé pralesy kopřiv. Chlouba obce místní římskokatolický kostel byl děsivým barbarstvím normalizační doby srovnán se zemí a výletní restaurace na 780 metrů vysoké Jindřichově vyhlídce, kterou během roku navštěvovalo pro její krásný výhled do okolí, až 10.000 výletníků čekal neradostný poválečný osud, kdy byla rozbita a rozmetána do širokého okolí.

Dnes již toto torzo bývalé krásné vesnice navštěvují jen sporadické skupinky cyklistů. Je spoustu osad na Krnovsku, které dopadly podobným způsobem. Od poválečných let jsou vylidněny, anebo jejich obyvatelé odcházejí z ekonomických důvodů stále pryč. Nikdo již nevrátí do těchto míst zpět jejich mlýny a továrny, nikdo již nepřijde čistit zarostlé pole od lebedy a kamení. Ale přesto by krásná surovost této krajiny mohla přitahovat v budoucnu spoustu turistů. Ti ale nepřijdou do té doby, dokud nebude zastaveno chátrání mizejících drobných památek, které by měly být pomalu a systematicky obnovovány. A pokud by měla tato krajina někoho zaujmout, musí přitáhnout své nové návštěvníky svými znovuobjevenými příběhy a zajímavostmi, které se v průběhu posledních šedesáti let ztratily jak rozplynulá mlha.

A mlha také hraje hlavní roli již v zcela zapomenutém příběhu, který rozvířil hladinu poklidného zaběhlého života obyvatel v malé zemědělské obci Valštejn.

Píše se válečný rok 1944. Německá Luftwaffe začíná prohrávat na obou stranách fronty a tak letecké školy musí neustále zkracovat výcvik nových bojových pilotů. Jedna z těchto leteckých škol se nachází v Polsku u města Nysy, přibližně čtyřicet kilometrů vzdušnou čarou od Valštejna. Ráno 18.dubna přicházejí pilotní žáci k nástěnce s rozpisem letů pro daný den. Mezi nimi stojí Fritz Mayer, který v únoru oslavil devatenácté narozeniny. Pochází z Heidelbergu a po odvodu byl odvelen do pilotní školy v Neudorfu u města Nysy. V denním rozkaze je vedle jeho jména zapsán první samostatný dálkový let s cvičným jednomotorovým BU-181. Trasa letu vede přes Dolní Benešov ve Slezsku a Brno na výcvikovou základnu stihačů v Tullnu u Vídně a zpět. Fritz se v duchu usměje. Po tomto letu ukončí základní výcvik „A“ a již mu nebude bránit nic k získání vytouženého pilotního průkazu. V té chvíli ještě netuší, že jeho osud určí úplně jinak.

Po rozpravě před letem usedá do letadla. Při pohledu na prázdné sedadlo vedle sebe, kde poprvé nesedí instruktor, se jej zmocní lehká nervozita, ale úsměv mechanika a vztyčený palec ho zklidní. Po rozjezdu přitahuje řídící páku k sobě a vzlétá. Bücker – Bü 181 je letadlo, které se při letu chová stabilně a dá se jednoduše ovládat. Trasu na Ziegenhals (Glucholazy) již zná zpaměti, po průletu přes město ho již železniční koleje vedou přes Krnov a Opavu až k letišti u Dolního Benešova. Zde se po průletu nad Kontrollturmem stáčí k jihu, míjí Olomouc, prolétá nad Brnem a po poledni dosedá na výcvikové základně v Tullnu. Toto letiště zná, protože zde již byl v minulém měsíci na nácviku leteckých střeleb. Po vystoupení z letadla se nevěřícně rozhlíží okolo sebe. Obrovský výcvikový areál s dvěmi tisíci zaměstnanci, kde se neustále cvičí  po sobě jdoucích kurzech 120 kadetů a šedesát důstojníků je značně poškozen. V provizorně spravené jídelně se dovídá, o velikém náletu amerických letadel před šesti dny.

Protože poškozené budovy a hangáry působí neutěšeným dojmem je vděčný letištnímu personálu, který mu ohlásí doplněné pohonné hmoty a letadlo připravené k vzletu. Po startu letadla vidí před sebou velikostí ohromnou a nádhernou Vídeň, ale již se musí stáčet opět k severu a absolvovat cestu zpět. Cesta ubíhá rychle, letadlo letí cestovní rychlostí přes 200km/hod přístroje nesignalizují žádnou závadu. V pozdních odpoledních hodinách míjí Olomouc opět se otáčí nad kontrolní věží letiště u Dolního Benešova, nalétává nad železniční trať a pokračuje v cestě. Po půl sedmé večer vlétá letoun před Krnovem do husté mlhy. Pilotní žák Fritz Mayer se s touto situací během letu setkává poprvé. Vzhledem k tomu že k cíli cesty již zbývá pouhých vzdušných 50 kilometrů, zůstává stále v klidu, udržuje kurz a snaží se najít koleje vedoucí k Glucholazům. Neví ale, že se ze směru letu odchýlil vlevo a s letounem vletěl z východního směru do údolí Valštejnského potoka. Když se pod podvozkem letadla vynoří střechy domů a vrcholky stromů, pilot se pravděpodobně lekl a zabočil prudce doprava na sever. V husté mlze nemohl tušit, že letoun stočil přímo proti vysokému úbočí údolí lemující z obou stran osadu Valštejn. V čase 18:45 se pod koly mihla pastvina, ale to již letoun naráží do kamenné zdi lemující hranici zemědělského pozemku rolníka Antona Schittenhelma. Pilotovi se nárazem tříští lebka, takže požár, který zachvacuje trup letadla, již nevnímá.

K ohořelému vraku letadla a ohledání mrtvého těla se komise z letecké školy dostává až za dva dny. Lékař dr. Pelka konstatuje pilotovu smrt vzniklou nárazem. Ohořelé zbytky letounu jsou pomocí koňského potahu staženy ze svahu a nákladním automobilem odvezeny. Poklidně žijící vesnice, je otřesena touto událostí. Letecká komise vyslýchá dvacetiletou Paulu Schittenhelmovou, která viděla pád letadla ze zahrádky domu svého otce stojícího pod svahem.

V dubnu letošního roku uplynulo od této události 65 let. Hospodářský dům rolníka Antona  Schittenhelma  z Valštejna se jako jeden z mála dochoval až do dnešních dní. Ve svahu nad domem popisné číslo 37, kde uhořel pilot Fritz Mayer, k dnešnímu dni nenajdeme žádnou připomínku k této tragické události. Místní pamětníci byli vysídleni, nebo již zemřeli. Novodobí chalupáři historickou minulost a její souvislosti již neznají. Kontakt na příbuzné pilota se přes internet dopátrat nepodařilo. Jediná vzpomínka na tuto tragedii, je v současné době zežloutlý list papíru se zápisem o letecké nehodě v Krnovském archivu.

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

In einem schönen Rosengarten werde ich auf meine Eltern warten

(V krásné růžové zahradě budu čekat své rodiče)

Je ještě mnoho dokladů o barbarství, které našlo místo a pokračuje v této zemi. Jeden z nich mne vyvádí z míry pokaždé, když vystoupím přes obec Hošťálkovy a její osady Vráclavek a Staré Purkartice dvanáctikilometrovým údolím Kobylího potoka na horní jeho konec do někdejší Dlouhé Vsi. Zůstalo tu po ní několik ovocných stromů, stařičkých líp a ruiny usedlostí zarostlé pralesy kopřiv. Na horním konci obce ve výši okolo 740 metrů je rozbitý a rozmetaný obecní hřbitov. Nezůstal kámen na kameni. Fragmenty hrobů a kamenných a litinových pomníků uprostřed vzrostlých hřbitovních stromů, které ještě zatím nikoho nenapadlo skácet na palivové dřevo. Procházím dojemným hřbitůvkem zneuctěným děsivým barbarstvím, za něž nesou odpovědnost nejen vandalové a kameníci z měst, kteří si z německého krchova udělali lom náhrobních kamenů, ale i obec a státní instituce, které to připustily. Ztotožňuji se s básníkem Juřinou, který tu psal před léty o zmijích, vyhřívajících se na kamenných torzech věcné i mravní zkázy.

  • Mezi zbytky textů převážně z prvních desetiletí minulého století, vytesaných starobylým německým písmem, jsem objevil před časem dojemný fragment náhrobku. Nechali jej postavit své umřelé dcerušce rodiče v roce 1909. Jak stojí v textu, slibuje tu mrtvá svým rodičům, že na ně počká v krásné růžové zahradě.
    Ta dívenka odešla na věčnost počátkem zdejší kruté zimy, den po vánocích . Lidé tu v horách žili v chudobě a prostotě, ale nesmírně soudržně a mravně. Vánoce, to bylo několik dnů, kdy hodili za hlavu starosti a nacházeli prostinké radosti uprostřed stmelujících starobylých obyčejů a víry. Jak to asi vypadalo v rodině, kde umírala v tom svátečním čase desetiletá dcerka, to si dovedeme představit, ale podrobnosti se už nedovíme, není jak, a vlastně ani není proč. Je to tak strašně dávno,více jak sto let. Měli – li truchlící rodiče i další děti, žijí jejich praprapotomci v poměrném blahobytu v daleké zemi a zprostředkované vzpomínky na někdejší domov jejich praprarodičů blednou a blednou.
    Nejsilnějším mým pocitem mezi ostatními je obdiv vůči lidem, kteří tu v nehostinném kamenitém horském světě obstáli. A obstáli velmi slušně, jak svědčí staré dokumenty, fotografie především. Nikdo jim nic nedal. Kdo se nečinil, nepřežil. Bez lékaře, bez pravidelné komunikace se světem, tehdy ještě bez elektřiny, bez kultury.Ale jako protihodnota úžasná horská přírodní krása.Jí želeli nejvíce při poválečném odsunu. Citové spojení se zdejším nádherným světem bylo nejsilnějším poutem jejich životů.
    Jak asi tenkráte uprostřed nesmírných sněhů chovali svou dcerku? Musela to být velmi romanticky smutná příhoda i pro zdejší tvrdé horské sedláky. (Když tam nahoře v Dlouhé Vsi umřel před několika roky jediný a poslední novousedlík, musela jej do údolí dopravit těžká lesní technika, aby mohl býti pohřben.) Snad i proto byl ten malý hřbitov až tam nahoře – aby to měli blízko do země, když jejich svět měl blíže ke třpytivému hvězdnému nebi než dolů k civilizaci.

Chudý prostý svět dávných německých horalů se dávno proměnil v pustinu. Zavinily to dramata dvacátého století. Přímo odpovědný je stát, který nedbal a nedbá ani pietních duchovně emotivních míst zachovaných z minula, který nechává pustošit hřbitovy a ničit kostely (dva poslední, dvě stě let staré v sousedních osadách byly záměrně zničeny asi před dvaceti ti lety) Je tak organizací barbarů a všechny jeho proklamace dobrých úmyslů jsou bezostyšnou demagogií.

Autor Juzek Svíce

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář