In einem schönen Rosengarten werde ich auf meine Eltern warten

(V krásné růžové zahradě budu čekat své rodiče)

Je ještě mnoho dokladů o barbarství, které našlo místo a pokračuje v této zemi. Jeden z nich mne vyvádí z míry pokaždé, když vystoupím přes obec Hošťálkovy a její osady Vráclavek a Staré Purkartice dvanáctikilometrovým údolím Kobylího potoka na horní jeho konec do někdejší Dlouhé Vsi. Zůstalo tu po ní několik ovocných stromů, stařičkých líp a ruiny usedlostí zarostlé pralesy kopřiv. Na horním konci obce ve výši okolo 740 metrů je rozbitý a rozmetaný obecní hřbitov. Nezůstal kámen na kameni. Fragmenty hrobů a kamenných a litinových pomníků uprostřed vzrostlých hřbitovních stromů, které ještě zatím nikoho nenapadlo skácet na palivové dřevo. Procházím dojemným hřbitůvkem zneuctěným děsivým barbarstvím, za něž nesou odpovědnost nejen vandalové a kameníci z měst, kteří si z německého krchova udělali lom náhrobních kamenů, ale i obec a státní instituce, které to připustily. Ztotožňuji se s básníkem Juřinou, který tu psal před léty o zmijích, vyhřívajících se na kamenných torzech věcné i mravní zkázy.

  • Mezi zbytky textů převážně z prvních desetiletí minulého století, vytesaných starobylým německým písmem, jsem objevil před časem dojemný fragment náhrobku. Nechali jej postavit své umřelé dcerušce rodiče v roce 1909. Jak stojí v textu, slibuje tu mrtvá svým rodičům, že na ně počká v krásné růžové zahradě.
    Ta dívenka odešla na věčnost počátkem zdejší kruté zimy, den po vánocích . Lidé tu v horách žili v chudobě a prostotě, ale nesmírně soudržně a mravně. Vánoce, to bylo několik dnů, kdy hodili za hlavu starosti a nacházeli prostinké radosti uprostřed stmelujících starobylých obyčejů a víry. Jak to asi vypadalo v rodině, kde umírala v tom svátečním čase desetiletá dcerka, to si dovedeme představit, ale podrobnosti se už nedovíme, není jak, a vlastně ani není proč. Je to tak strašně dávno,více jak sto let. Měli – li truchlící rodiče i další děti, žijí jejich praprapotomci v poměrném blahobytu v daleké zemi a zprostředkované vzpomínky na někdejší domov jejich praprarodičů blednou a blednou.
    Nejsilnějším mým pocitem mezi ostatními je obdiv vůči lidem, kteří tu v nehostinném kamenitém horském světě obstáli. A obstáli velmi slušně, jak svědčí staré dokumenty, fotografie především. Nikdo jim nic nedal. Kdo se nečinil, nepřežil. Bez lékaře, bez pravidelné komunikace se světem, tehdy ještě bez elektřiny, bez kultury.Ale jako protihodnota úžasná horská přírodní krása.Jí želeli nejvíce při poválečném odsunu. Citové spojení se zdejším nádherným světem bylo nejsilnějším poutem jejich životů.
    Jak asi tenkráte uprostřed nesmírných sněhů chovali svou dcerku? Musela to být velmi romanticky smutná příhoda i pro zdejší tvrdé horské sedláky. (Když tam nahoře v Dlouhé Vsi umřel před několika roky jediný a poslední novousedlík, musela jej do údolí dopravit těžká lesní technika, aby mohl býti pohřben.) Snad i proto byl ten malý hřbitov až tam nahoře – aby to měli blízko do země, když jejich svět měl blíže ke třpytivému hvězdnému nebi než dolů k civilizaci.

Chudý prostý svět dávných německých horalů se dávno proměnil v pustinu. Zavinily to dramata dvacátého století. Přímo odpovědný je stát, který nedbal a nedbá ani pietních duchovně emotivních míst zachovaných z minula, který nechává pustošit hřbitovy a ničit kostely (dva poslední, dvě stě let staré v sousedních osadách byly záměrně zničeny asi před dvaceti ti lety) Je tak organizací barbarů a všechny jeho proklamace dobrých úmyslů jsou bezostyšnou demagogií.

Autor Juzek Svíce

Příspěvek byl publikován v rubrice Procházka Krnovem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *