Příběh odvlečených beden ze zámku v Dívčím Hradě v roce 1945

Zámek Dívčí Hrad nám bývá často představován jako jedna z perel Osoblažska. Hrdě se tyčí nad zarostlým skaliskem, pod kterým protéká řeka Ossa a pamatuje dávné časy, kdy výšina na které se rozkládá město Prudnik, byla pohřbena ještě v tišině lesa. Svou bohatou historií Vás může zlákat k návštěvě stejně jako spoustu jiných turistů. Po příjezdu se ale dostanete pouze k uzamčené zámecké bráně. Budete se tedy muset spokojit s procházkou po přístupové cestě až na padací most, přes který již v minulosti přejížděli členové Maltézských rytířů. Pokud z mostu vzhlédnete vzhůru, spatříte nad sebou vysoké věže, z nichž se do kraje rozhlíželi Sedličtí z Choltic. Nechci zde popisovat historii hradu a pozdějšího zámku, která se omílá pořád do kola na spoustě webových stránek, ale chtěl bych se vrátit zpět do roku 1945.                                                                                                         V měsíci lednu 1945, kdy blížící se sovětská armáda postupuje stále víc a víc na západ, přijíždí k zámku kolona německých nákladních automobilů. Vrata zámku se otevírají a dovnitř nádvoří vjíždí jedno auto za druhým. Dolů seskakují vojáci Wehrmachtu a začínají z automobilů sundávat těžké bedny, které přenášejí po schodech vzhůru do prostoru zámku. Poté se skřípající vrata opět zavírají a po odjetých automobilech zůstávají jen stopy pneumatik na rozblácené cestě. Vzhledem k tomu, že celý zámek je obsazen německým gestapem, tak k této zvláštní události nejsou žádní svědkové. Na další dva měsíce upadají němečtí obyvatelé Dívčího Hradu (Maidelbergu), do období strachu a obav z další budoucnosti. V březnu 1945 se okolo přežene fronta. Dne 23. března jsou rudou armádou obsazeny okolní vesnice včetně města Osoblahy. V dalších dnech to vypadá, že se fronta zastaví před obcí. Naděje německých usedlíků jsou ale marné. Po dělostřelecké palbě, při které jsou také poškozeny věže zámku, do Dívčího Hradu vstupují 31. března sovětští vojáci.                                                                                                                                                         V zámku nalezené bedny jsou jen zevrubně prohlédnuty, ale vzhledem k blízkosti frontové linii jejich obsah nikoho nezajímá. Teprve po osvobození celého soudního okresu Krnov a ukončení světové války, nastupuje v Sádku na místo respicienta finanční stráže nadstrážmistr Žišlavský. Ten 21.srpna 1945 prohlíží na zámku v Dívčím Hradě obsah beden. Jejich množství odhaduje na čtyři zaplněné železniční vagony. Na místě zjišťuje, že se jedná o archivní materiály Pobaltských republik, jmenovitě Litvy, Lotyška a Estonska.

Tyto dokumenty převezla na zdejší zámek německá armáda při ústupu z Pobaltí. Mezi nimi je uloženo okolo jednoho tisíce velmi starých archívních knih vázáných z vepřové kůže. Dále jsou zde archiválie z období carského Ruska a přelomu roku 1919, kdy vznikají samostatné výše uvedené pobaltské země. Tyto materiály mají pro historiky nesmírnou cenu. Tři nově vzniklé neutrální státy Lotyško, Estonsko a Litva byly pod obrovským tlakem, který vytvářela politická hranice mezi fašistickým Německem a Ruskem. Proto po obsazení Polska Německem v roce 1939, Rusko v odvetu červnu 1940 pod záminkou ochrany, výše uvedené země obsazuje. Když v červnu 1941 vstupuje na území pobaltských republik německá armáda, převážná část obyvatel ji vítá jako osvoboditele. Po ukončení světové války a opětovném obsazení sovětskými vojsky nastávají kruté represe proti obyvatelstvu. Toto období je pro mnoho lidí v Pobaltí trvale spojeno s bolestnými vzpomínkami. V roce 1949 totiž začali sovětští okupanti s masovými deportacemi obyvatel Estonska, Lotyšska a Litvy na Sibiř. Postiženým mohl být téměř kdokoli. A na Sibiři čekala na mnohé z odvlečených smrt. Takzvané deportace sovětskými úřady roku 1949 byly zaměřeny hlavně proti odpůrcům násilné kolektivizace a dalším nepřátelům režimu. Mezi deportovanými na Sibiř bylo i mnoho dětí a mladistvých. Celkem se obětí deportací stalo více než 94 tisíc lidí.

O těchto věcech nemá ale nadstrážmistr Žišlavský ani tušení. Proto podává písemnou zprávu svým nadřízeným a zároveň o archivu uloženým v bednách na zámku informuje neznámého kapitána u ruské posádky. Jeho rychlou reakcí je ale zaskočen. Již na druhý den přijíždí na zámek tři těžké nákladní automobily a drahocenný archiv vojáci nakládají a postupně odvážejí na nádraží do Krnova. Povolením k odvozu se prokázal ruský kapitán Narcis Janovič od náčelníka centrálního velitelství Rudé Armády v Moskvě. Zamítavé stanovisko k vývozu archivních materiálů Baltských republik přichází z Ministerstva vnitra až za dva měsíce, když jsou již všechny materiály odvezeny pryč neznámo kam.

Příspěvek byl publikován v rubrice Procházka Krnovem. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *