Tragický konec statku čp. 27 v obci Vraclávku u Krnova

Z italské základny 2.prosince 1944 vzlétl ve dvou vlnách letecký svaz amerických bombardovacích letounů B-24 doprovázených stíhacími letouny Mustang. Jejich cílem byly tří závody na výrobu syntetického benzínu v Polsku . Jedna skupina čítající 64 těžkých strojů zamířila k Ordertalu (Zdieszowice) v blízkosti města Opole, kde výrobní závod vyráběl každý měsíc 15.000 tun benzínu pro německou armádu. Dvacet jedna minut před dosažením cíle měl jeden bombardér v blízkosti Krnova technické problémy a nouzově odhodil z pumovnice čtyři středně těžké bomby. Ty se z výšky 8000 metrů rychle blížily k zemi.

 

Obec Vraclávek se sobotního rána  2.prosince 1944 probouzí do pošmourného válečného  dne. Na místním statku s popisným číslem „27“ stojícím  uprostřed obce se otevírají dveře, ze kterých vychází Hubert Wolf. Za chůze si tento pětačtyřicetiletý místní rolník nasazuje klobouk a rozvážným krokem sestupuje okolo hospodářského stavení směrem k silnici. Letmým zrakem zkontroluje poklizenou stáj, ve které  v jednom rohu  v poklidu přežvykují seno dvě  krávy a v druhém koutě přešlapuje a hlavou pokyvuje tažný vůl. Z vedlejšího chlívku sedlákův odchod na sobotní  nákup do města hlasitě komentuje svým mekotem starý kozel a postupně se k němu přidávají dvě kozy chované pro mléko. Než Hubert Wolf zavře dřevěné vrata, ještě jednou se podívá vzhůru k domu stojícím ve svahu. Je to největší statek ve vsi. Jeho cihlové zdi jsou omítnuté sněhobílou omítkou a nad střechou ze šedých eternitových tašek vychází z komína tenký pramínek kouře. Oheň v kamnech rozdělala jeho manželka Julie, kterou si Hubert na grunt přivedl z nedalekého  Krasova. Je sice o tři roky starší než on, ale mají spolu krásného syna. Tento devítiletý jediný syn, na kterého tak dlouho čekali, byl pokřtěn  stejně jako jeho otec, jménem Hubert. Když  se sedlák otáčí a kráčí od domu pryč netuší, že ho viděl naposledy.

Pilot bombardovacího letounu v nouzi odhazuje bomby

Julie Wolfová ráno pomohla poklidit zvířata a nasypala krmivo drůbeži. Po odchodu manžela postavila hrnec s vodou na plotnu a začala připravovat oběd. Malý Bert si po celou dobu  střídavě hrál v koutě, nebo se motal okolo matky. Když hodiny na stěně začaly odbíjet poledne, pohlédla z okna k silnici, zda se již nevrací její muž. Tikot hodin byl náhle přerušen z jižní strany ohlušujícím burácením leteckého nepřátelského bojového svazu. V posledním půlroce byla Julie již několikrát svědkem přeletu velkého počtu letadel směrem na Polsko. Přestože lidé ve vsi tvrdili, že tak malá bezvýznamná obec nemůže být bombardována, vždy dostala panickou hrůzu. I tentokrát stála uprostřed kuchyně a svírala svého syna. Nemohla tušit že ve vysoké  výšce nad stavením tyčícím se ve svahu nad ostatními domy, pilot bombardéru pří technických potížích letounu vypustil čtyři 250 kg letecké pumy. Julie už jen  uslyšela nesnesitelný jekot, potom záblesk a tma.

Statek včetně hospodářského stavení zcela zničen.

Po návratu domů  Hubert Wolf místo domu pouze ruinu , ve které hasiči pod vedením starosty Ganse horečně hledali těla jeho manželky a syna. Padající bomba přímo zasáhla dům a proměnila ho na hromadu suti. Po dvoře se válely torza rozmetaného hospodářského stavení promíchaná s roztrhanými zbytky domácích zvířat. Sousedící domy v okolí byly taktéž poškozeny. Například dům zámečníka  Scheithaura pč. 45 měl strženou střechu, na domě malíře Scholze na pč. 106 bylo zase rozbitých velkých 28 skleněných tabulí. Také byl poškozen statek rolníka Muckeho na čísle 47 toho času sloužícího ve Wehrmachtu a vedle stojící neobydlený dům Hermana Turka, který na začátku války utekl do Ameriky.

V odpoledních hodinách přijíždí do Vraclávku okresní náčelník NSDAP Januchske a chce se setkat s obyvateli poškozených domů. Hubert Wolf zdrcený ztrátou svých nejbližších se s ním ale odmítá setkat, což je také  následně zaznamenáno v protokolu.

Další bomba vybuchla až šest hodin po dopadu.

Druhá bomba zasáhla výměnek  čp.105, který patřil majiteli nedaleko stojícího  domu č.p. 44 Maxe Kleina, který byl v té době bojoval na frontě. Jeho 66-letá  matka Hedwiga Kleinová  bydlící ve výměnku se zdržovala  v kuchyni sousedící přes vstupní předsíň s pokojem, přes který střechou prolétla bomba a zabořila se hluboko do země. Tato ale nevybuchla. Obyvatelé obce předpokládali, že bomba je neškodná . Když ale na místo dorazila policie, nechala poškozené stavení včetně okolních domů vyklidit. Toto místo bylo obstoupeno hlídkami, které do prostoru nikoho nepustily. Také silnice vedoucí přes obec  byla uzavřena. Předpoklad četníků  o časované roznětce se naplnil po šesté hodině večer, kdy bomba vybuchla a celý dům zdemolovala. Třetí a vzápětí čtvrtá bomba dopadla v blízkosti obce do polí, kde vybuchly a vážnější škody nezpůsobily. Vyhlášený poplach pro přelétávající americký letecký svaz byl vyhlášen v v 11 hodin 21 minut a byl ukončen ve 13 hodin 21 minut. Při průletu byly zaznamenány  další shozy bomb do polí v blízkosti zámku Dívčí Hrad. Poškození většího rozsahu již ale zaznamenáno nebylo.

Skupina amerických letounů dosáhla určeného cíle ve 12 hodin 21 minut a během dalších tří minut zasáhla oblast rafinerie 597 leteckými bombami. Z mise nad Polskem se celkově toho dne nevrátilo zpět na základnu 17 letadel.

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

Soubor satirických perokreseb na osoblažskou úzkokolejku

Byl rok 1895 a v Osoblaze radní řešili dva závažné problémy. Dopravní nedostupnost a stejně jako dnes úbytek obyvatelstva. Odlehlost kraje byla způsobena především státní hranicí z roku 1742 , která obkroužila Osoblahu a učinila z ní výběžek obklopený ze tří stran Pruskem.

Velký zájem o železniční spojení projevoval osoblažský cukrovar, který usiloval o lepší dopravu cukrové řepy z rakouského i pruského okolí. Proto se rozběhla jednání o podobě železniční přípojky a již v roce 1895 bylo rozhodnuto o realizaci úzkokolejky o rozchodu 760 mm. Vídeň poskytla 278 000 zlatých pod podmínkou, že zbylých 50 000 zlatých doplatí město Osoblaha. Když Cukrovar zjistil, že se jedná o úzkorozchodnou trať, tak ztratil o železnici zájem a místo původních 50 000 zlatých věnoval  pouze symbolických 5000 zlatých.

V červnu 1896 stavbu tratě povolilo ministerstvo železnic a v říjnu 1897 byla vyměřena trasa.  V lednu 1898 začala stavba železniční tratě v délce 20,218 kilometru. Trať se klikatila i na rovných úsecích. Začínala v Třemešné (Röwersdorf) a končila v Osoblaze (Hotzenplotz). Vedla přes zastávky v Liptani (Liebenthal) , Dívčí Hrad (Maidelberg) Horní Povelice (Oberpaulowitz)  Amalín (Amaliengrund) Slezské Rudoltice (Rosswald) Koberno (Kawarn) Bohušov (Fullstein) .

Ze začátku železnice byly ještě provozovány zastávky: U Ostré Hory (Schärfenberg)  a v lokalitě u Dubského mlýna (Eichenmuhle) mezi Kobernem a Bohušovem.

Provoz úzkokolejky , která byla státem provozovaná ,byl slavnostně zahájen 14.prosince 1898. Možná se ptáte proč byla zvolena úzkokolejka o rozchodu 768 mm  a maximální rychlosti 40 km/hod, když ještě přinášela komplikace v podobě přestupování a překládky v Třemešné. Stavební náklady úzkokolejky byly zkrátka zhruba o jednu třetinu levnější než u klasické tratě, protože umožňovaly pokládání oblouků o poloměru 75 metrů, které ale musely vlakové soupravy projíždět maximální rychlostí 20km/hod. Dále byla podmínka rakouského ministerstva rentabilnost tratě, která musela měřit alespoň 20 km. Aby se podmínka splnila musela býttrať uměle prodloužena zatáčkami.

Osoblažská železnice byla od prvního dne provozu prodělečná a nezabránila dalšímu odlivu obyvatelstva. Mezi lety 1890 až 1910 klesl zde počet obyvatel ze 4000 na 2700 obyvatel.  Dnes zde žije 1000 obyvatel.

Nízká rychlost a nepohodlnost přepravy se staly terčem posměchu, jehož výrazem je i kolekce pěti satirických pohlednic vydaných okolo roku 1900 ve Vídni. Veršovaná legenda  doplněná pitoreskními perokresbami si činí posměch z nedostatků tratě nebo jejich úseků.  Na jedné pohlednici se vozí voli 1.třídou , aby mohli být zapřaženi v největším stoupání mezi Třemešnou a Liptání. Na jiné pohlednici musí dámy kvůli zboží Osoblažského švce sedět na střeše vagonu. Pára vypouštěná lokomotivou je dobrá na vaření brambor rostoucích na poli u Slezských Rudoltic.Kývající vagonu jsou zdrojem zábavy pro děti i místní zvěř mezi níž je i smějící se zajíc.Velká zatáčka před Bohušovem vybízí ke sběru hřibů a vlak beztak neujede.

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

Hraniční tabule, které již na hranicích nenajdete.

Když se nás někdo zeptá kde bydlíme, tak odvětíme ve Slezku. Poláci zase řeknou že žijí  v Śląsku,  na prajsku Ślůnsk a němci se baví o  Schlesien.

Co to tedy to Slezsko vlastně je? Slezsko je historické území rozkládající se v současnosti převážně v Polsku a zčásti v České republice. Až do roku 1742 patřilo celé Slezsko k zemím Koruny české. V té době bylo metropolí Slezska město Vratislav.

Proč se tedy vlastně Slezsko rozdělilo?

Protože Rakousko prohrálo válku s Pruskem. V prosinci 1740 vpadlo 27 000 pruských vojáků pod velením Fridricha II. do Slezska. Ten se po bitvě u Malvic stal pánem Dolního Slezska a jeho vojáci se dál valili do Kladska a severovýchodních Čech. Spojené francouzsko-bavorské oddíly zase obsadily Horní Rakousy a v listopadu 1741 Prahu. Tři čtvrtiny zemí Koruny české padly do rukou nepřátel. Zásluhu na tom měl i František Štěpán, kterého manželka vyslala proti Francouzům, a on, stejně jako jeho bratr Karel, se ukázal býti mizerným vojevůdcem.

Proč tedy  vlastně válčilo Rakousko s Pruskem?

Od roku 1723 až do roku 1740 vládl v Českých zemích Císař Římský a Král Český Karel VI. Ten v roce 1713 vydal Pragmatickou sankci, v níž  byla ustanovena nedělitelnost habsburských území a v případě vymření mužské linie  nástupnictví linie ženské.Tehdy ale netušil, že právě tento dokument jednou rozdělí Evropu.

Když  císařově manželce bylo  dvacet pět let ,  narodil se jim syn a nástupce trůnu. Ten ale po osmi měsících zemřel. A s přibývajícími léty se již narodily pouze tři dcery. Když Karel VI. roku 1740 zemřel, byla to právě jeho první  dcera Marie Terezie, která zdědila rozsáhlou monarchii.

To se ale nelíbilo  pruskému ý králi Fridrichu II., který prohlásil „Státu nemá vládnout žena“. Následně vyhlásil Rakousku válku, kterou ukonči až mír v roce 1742. Marie Terezie se však musela zříci velké části Slezska ve prospěch Pruska.

Hraniční tabule na nově vzniklé hranici mezi Krnovským knížectvím a Pruskem

Již 22. září začala činnost rozhraňovací komise a v průběhu následujícího měsíce  na nově vymezené hranici osazovat dřevěné hraniční sloupky s plechovými tabulemi. Celkem jich bylo vysazeno 138. Začínaly u Čechovic v blízkosti Českého Těšína a končily až u statku v Bíle Vodě u Javorníka.Několik desítek jich bylo vztyčeno na hranici Krnovského knížectví na dnešní hranici s Polskem. Životnost plechových tabulí na dřevěných sloupcích nebyla veliká , proto byly postupně nahrazovány kamennými hraničníky. Protože jedna plechová tabule sloužila jako vzor pro případnou opravu již upevněných tabulí, zůstala nepřízni počasí a následnému zničení ušetřena. Dodnes je uložena v depozitáři Slezského muzea v Opavě.

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

Tragická událost v Horním údolí v roce 1941

Kolik zarostlých hřbitovů míjíme na krnovsku. Okolo kolika vyvrácených křížů projdeme. Za každým náhrobkem se skrývá minimálně jeden lidský osud.

23.dubna 1941 postihlo obec Horní údolí velké a bolestivé neštěstí. Bylo pošmourné nedělní odpoledne a většina obyvatel pomalu kráčela na místní hřbitov. Tam toho dne mělo proběhnout poslední rozloučení s místním chalupníkem. Nikoho z lidí nenapadlo, že vyzvánění nového zvonu – umíráčku, který vyzváněl zesnulému na poslední cestu zároveň odbíjí poslední minuty života dvou malých dětí. Toho dne si desetiletý syn varhaníka  Gerhard Beier a jeho nový čtyřletý přítel, který zde přijel na jarní prázdniny spolu hráli. Protože toho dne bylo chladné a nepřívětivé počasí, dovolila jim, Gerhardova matka zůstat doma. Když přišla domů z pohřbu domů, neviděla ani jednoho z nich. Byla přesvědčena, že se opět před ní ukryli tak, jak to často činívali. Při otevření těžké dubové truhly, kde si chtěla uschovat smuteční šaty, se jí ale naskytl hrůzystrašný pohled. Ležely v ní obě děti udušené. Když odešla na pohřeb, chtěly se jí zase schovat v truhle. Když ale vlezly dovnitř, zaklaplo se nad nimi víko a zaskočila západka. Obě děti se udusily.

Zápis pátera Alfonse Klimosche, autora německé kroniky fary v Horním Údolí(1929-1944)

 

 

 

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

Nejstarší veduta města Krnova

Co je to vlastně veduta?  Veduta je topograficky přesná malba nebo  grafika s podobnou funkcí, jakou dnes má fotografie. Většinou znázorňuje výsek krajiny s bočním pohledem na město, obvykle v širším zorném úhlu. Veduty se používaly ve většině případů jako okrasný prvek v rozích map. Také často veduta s vyobrazením města,  byla součástí tovaryšského listu, který tovaryš získal po složení tovaryšské zkoušky v daném městě.

Z konce 18 století a začátku 19 století známe dvě veduty města Krnova nakreslené a ryté do mědi pro tisk tovaryšských listů krnovských cechů. Dnes bych se chtěl zmínit o té starší z nich.

Tuto vedu11tu pořídil neznámý mědirytec jménem „SANDER“, který ke svému jménu, jímž signoval rytinu, nepřipojil, jak bývalo běžně zvykem své křestní jméno, ale jen značku SCULP tzv. vyryl. Jméno autora není na rytině uvedeno, ale byl jím nepochybně autor sám.

Na vedutě je zobrazen pohled na město Krnov, sevřené ještě pevným pásem hradeb, které byly bourány až o sedmdesát let později. Vyobrazení města si rytec poněkud zjednodušil. V opevnění znázornil pouze jedinou baštu a na Cvilíně vyryl kostel, vedle něho šenk, ale na Mariánskou osadu zapomněl. Spíše pravděpodobné ale je, že rytina byla pořízena před rokem 1795, kdy ještě Mariánská osada nebyla založena. Na druhou veduta nevznikla před rokem 1765 protože jsou na ní vyobrazeny dvě věže Minoritského kláštera, které byly vystavěny v témže roce. Velikost veduty je 38 x 8,5 cm.

Veduta byla zhotovena pro Tovaryšskou vandrovní knížku

Vzhledem k tomu že tato veduta byla zhotovena pro tovaryšské vandrovní knížky je pod rytinou umístěn formulář, který již na výše uvedeném obrázku není vidět. Ve formuláři jsou vyobrazeny čtyři kolonky. V první je uvedeno jméno tovaryše, ve druhé popis jeho osoby, ve třetí doba jeho práce vykonávané v městě a poslední jsou uvedeny podpisy cechmistrů. Formuláře tohoto typu byly byly využívány a vydávány krnovskými cechy ještě v roce 1821. Zatím nejstarší doložený  tovaryšský list vystavený s touto vedutou známe až z 24. května 1817 vydaný zednickým cechem Emanuelovi Peterovi.

Thomas Emanuel Peter  (*28. únor 1799 v Krnově; † 6.červenec 1873 ve Vídni)

Krnovský  rodák  EMANUEL THOMAS PETER je celkem zajímavá osobnost.  Narodil se v Krnově v roce 1799 a jak je výše uvedeno 24. května 1817 složil v Krnově tovaryšské zkoušky v zednickém cechu. Po zkouškách vzal vandrovní knížku a vyrazil do Vídně, kde se hned od roku 1818 přihlásil na Vídeňskou akademii výtvarných umění. Tam se mu podařilo studovat pod vedením nejznámějšího rakouského  malíře miniatur Moritze Daffingera, jenž proslul více než tisícem miniatur provedených převážně na slonových kostech. Moritz Daffinger byl natolik známý, že jeho podobizna byla znázorněna i na rakouských bankovkách.

Krnovský tovaryš Emanuel Peter se neustále snažil napodobit práci svého učitele až docílil toho že jednotlivé miniatury od učitele a jeho žáka nešly rozeznat, kdo kterou vlastně maloval.(Proto se na miniaturách začal podepisovat)  Mezi lety 1830 – 1850 se Emanuel Peter stává vedoucí osobností malířů miniatur v Rakousku Uhersku. Detailně znázorněné portréty mají velikost mezi  6 x 9 cm ,někdy i menší. Dnes jsou jsou díla zvláště ceněny na světových aukcích. (řádově od 1000 – 10000 euro/kus)

 

 

 

 

 

 

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

Statistický výkaz počtu automobilů a motocyklů v Rakouském Slezsku v roce 1907

Když jsem minulý týden psal článek o nadjezdu u krnovského nádraží, napadlo mne kolik vlastně v daném roce 1909 bylo v Krnově registrováno automobilů. Dílem pátrání a dílem náhody se mi dostal do ruku registr vozidel v Rakouském Slezsku v roce 1907.

Na začátku minulého století vznikl u státních orgánů požadavek na první evidenci  motorových  vozidel v Rakousku Uhersku a zajištění jejich bezpečného provozu. Ministerstvo dopravy pověřilo dnem 27.žáří 1905  statistický úřad k soupisu držby automobilů a motocyklů na území Rakouského Slezska.

Statistický úřad se obrátil začátkem května 1907  na všechna okresní hejtmanství a  magistráty měst s dotazem o zjištění přesného počtu vozidel.Odpověď dostal na konci roku 1907 . Zajímavý je vysoký počet motocyklů v okrese Frývaldov (Jeseník).

V Krnově  byly registrovány  v roce 1907  2 automobily a 13 motocyklů. Počty v ostatních okresech a statutárních městech jsou přiloženy  v tabulce. Zajímavé je také jakým způsobem byl proveden zápis (1. registr vozidel). Tento zažloutlý list papíru je uložen v Zemském archivu v Opavě.

První jízdní vysoké kolo měl v Krnovském obvodu kupec a majitel vinárny Gustav Groger  již v roce 1875.  Jízdu na kole provozoval jako sport a styl jeho jízdy vzbuzoval posměch u obyvatel města. U venkovanů vzbuzoval  nelibost. Někdy i od nich  na cestě atakován byl.“ Velocipedy“ se ale stávaly čím dál více populárnější a obyvatelé Krnova si je začali kupovat na splátky. Když se potom na cestě potkávali, často se zdravili zvoláním „ Splátkám zdar „ V roce 1893 vznikl v Krnově první cyklistický oddíl. Ten si  vzadu za Hohlbaumovou továrnou postavil první cyklistický stadion, na kterém se konaly závody. Jízdní kolo se ale brzy stalo všeobecným dopravním prostředkem. Nejčastěji si kola  pořizovali obchodníci a dělníci z krnovských továren. Vzhledem k tomu, že cyklisté ke svým jízdám začali používat výhradně silnice, cyklistický závodní ovál chátral až byl nakonec v roce 1899 zcela opuštěn.

 

První motocykl v Krnově se objevil po roce 1890 . Jeho majitel to ale v Krnově neměl jednoduché. Krnovský občan Heinrich Shulig zaznamenává ještě v roce 1923  do Domovské knihy města Krnova (Heimatbuch) , že motocykly by ve městě Krnov neměly mít domovské právo protože vydávají nepříjemný jektavý zvuk, jezdí trhavě a jsou samy o sobě nespolehlivé.

 

První  automobil v Krnově si pořídil v roce 1904 ten majitel parního mlýna Gustav Kandler a v roce 1912 již stoupnul počet na čtyři. V roce 1912 počet automobilů stoupnul. Továrník a pozdější automobilový závodník  Florian Schmidt měl 2 vozidla , Alois Larisch a bratři Kulkové po jednom automobilu. Služební automobil měl ředitel banky dr. Brosmann a Gustaf Gregr 1 služební a jeden nákladní automobil.

 První  autobus  začal v Krnově jezdit až v roce 1930 na trase z Krnova na Ježník k Lesnímu zámku (sanatorium  Ježník)

 

 

 

 

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

Zapomenutý pomník padlým v obci Brantice ( díl1.)

V zahradě hostinského Engmasse v Branticích v těsné blízkosti restaurace, která mezi občany byla vžitá pod názvem  „Gasthaus zum  Wehrmann“ (popisné číslo 125) stával na pískovcové podestě pomník polského rytíře. Ten měl v pravé ruce svěšený meč a levou rukou se opíral o stojící štít s vyobrazeným rakouským orlem. Samotná socha byla zhotovená z umělého kamene. Ke spodní části podstavce sochy byl připevněn ještě jeden štít, který byl z veliké části pobitý malými kovovými cvočky.

Tento pomník byl v obci slavnostně odhalen 27. srpna 1918 a na jeho zhotovení se podíleli členové polského důstojnického sboru pluku číslo 24, který byl v té době umístěn v Branticích. Materiál k výstavbě pomníku dodala obec a zhotovení pomníku se ujali samotní vojáci polského pluku.

Pomník byl určen k památce padlých brantických občanů v první světové válce. Po nich zůstaly v obci a nezaopatřené děti. Proto si každý dobrodinec mohl v restauraci u Wehrmanna zakoupit v ceně od 1,- do 10,-  Korun  speciální měděné cvočky, které měl potom právo zatlouci do dřevěného štítu zhotoveného z bukového dřeva. Čistý výnos byl následně obcí Brantice odevzdán vdovám a sirotkům po padlých vojínech. V roce 1923, byl již podstavec vlivem pomníku povětrnostními vlivy značně poškozen. V témže roce také vypukl okolo sochy ohnivý spor. Po pádu  monarchie a vzniku Československého státu vyšlo rozhodnutím politické správy ze dne 12.června 1923 vládní nařízení o odstranění všech symbolů, které byly veřejně viditelné na veřejnosti a připomínaly Rakouskou monarchii nebo císaře. V té době obdržel okresní úřad v Krnově spoustu udání. V Krnovském archivu se dodnes zachovaly dopisy, kdy sedlák na sedláka psal stížnost, že má na koňských znak monarchie, v Linhartových soused souseda udal, že mu ve stolárně na zdi visí obrázek císaře Františka Josefa. V Krasově musela dokonce jedna vdova po padlém vojákovi odstranit z okna záclonky s monogramy CK. Také socha na pomníku v Branticích neušla pozornosti. Bylo doslova zaznamenáno. V Branticích, v zahradě restaurace Wehrmann je sotva necelých 12 kroků od okresní silnice umístěna socha, na jejímž štítu jest při důkladném povšimnutí vidět znatelného dvouhlavého orla.

Obecní rada byla postavena před ožehavou věc. Nebylo jednoduché v tak krátké době po ukončení války odstranit pomník připomínající padlé spoluobčany. Nepříjemná záležitost byla nakonec vyřešena šalamounsky. Pomník odstraněn nebyl, ale na štít byla nanesena silná vrstva cementu pod kterou  znak mocnářství úplně zmizel. Další osud sochy po roce 1923 je již ale neznámý.

Rubriky: Toulky po Krnovsku a okolí | Napsat komentář

Železniční trať Krnov – Olomouc v květnu 1945

V květnu letošního roku  si připomeneme 72. výročí osvobození Krnova. Ještě než 6. května 1945 dopadly na město první granáty dělostřelecké přípravy, které předcházely vstupu osvobozující Rudé armády, německé destrukční oddíly ukončily svoji činnost. Koncem března 1945 nařídili Němci evakuaci města. Podařilo se jim to asi ze sedmdesáti procent. Následující měsíc probíhaly opevňovací práce, byly ničeny komunikace, říční hráze a mosty. Veliká pozornost byla věnována nádraží a výtopně lokomotiv, které byly úplně zničeny. Vodárna pro napájení lokomotiv byla poškozena, zničena točna a několik stání pro lokomotivy, zcela zdemolováno bylo výzbrojní zařízení pro lokomotivy. Ve výtopně byly vyhozeny dvě lokomotivy amerického původu. Příchozí krnovští železničáři se rychle pouští do práce. Během odklízecích prací dochází k neštěstí. Nástražná mina smrtelně zranila strojvedoucího Josefa Tietze, který ji zasáhl kusem odhozené desky. V tu dobu se také často ozývaly výbuchy z Bezručova kopce, který sovětští vojáci odminovávali.

Vojáci Rudé amády již 14.května 1945 začali pracovat na opravách železničních mostů mezi Krnovem a Opavou. Práce ukončili 27.května 1945. Následující den byla zahájena železniční  doprava mezi Opavou a Krnovem.

Jen v úseku z Krnova na Bruntál bylo více či méně poškozeno třináct mostních objektů. Železniční tunel u  Milotic byl neprůjezdný, neboť zde ustupující Němci nechali srazit dvě soupravy lokomotiv se zapřaženými dobytčími vagóny. Tento důležitý tunel byl zatarasen až do 1. srpna 1946. Cestující po celou dobu byli dopravování vlakem od Krnova až k jeho ústí, potom přešli přes kopec na druhou stranu, znovu nastoupili do připravené vlakové soupravy a pokračovali v cestě. Při přecházení nemohli zabloudit, protože stezka vedoucí přes kopec nad tunelem byla lemována telegrafními sloupy.

Dávno již utichlo pískání čekajících lokomotiv, nepoužívané telegrafní sloupy byly uřezány a jen jejich betonové pilíře jako vztyčené prsty ukazují stezku nad tunelem, kterou by dnes našel jen pozorovatel s bystrým okem. Jen kousek od portálu tunelu směrem na Krnov v upomínku na poválečný rok zůstal ve starém buku nápis s letopočtem 1945, který tam nožem vyryla ruka jednoho z prvních poválečných osídlenců města Krnova při čekání na přistavení vlaku.

Stav železniční trati mezi Krnovem a Bruntálem v květnu 1945.

a) Železniční stanice v Krnově zničena – zbořeniště vyklízí 200 německých civilistu, materiál převážen na zhotovení nových násypů míst zničených destrukcemi. Brzy přichází stížnost že němci pracují bez dozoru.

b)  Kusá kolej směrem na Bruntál je za mostem přes řeku rozebrána a použita na obnovu poškozených míst.

c) Na nádraží zničeny všechny výhybky, poškozeny zejména jejich tzv.srdcovky. Průjezdné pouze 3 koleje ( 1 ,6 , 8).

d) Železniční most přes řeku Opavu zničen. Obě mostní konstrukce pro hlavní i výtažnou kolej zničeny. Nosník hlavní koleje shozený v řece, nosník vedlejší koleje visí na jednom konci. Konstrukce mostu vychýlena o 2-4 metry. Po dobu obnovy navrženo zhotovení provizorního dřevěného mostu vedle mostní konstrukce. Práce nebylo ale možné započít (nedostatek německých obyvatel pro práci a zoufalý nedostatek materiálu pro zhotovení pilotů)

d) Propustek mezi mostem a Chářovským parkem – vytrhané trámy zničen. (Propustek byl ješťe v sedmdesátých letech funkční – procházelo se pod kolejemi tzv. myší díra – dnes již zasypán.

e) Most u Chářovského parku zničen – vytrhané trámové nosníky. Kamenná opěra ze strany Olomouce dobrá , ale od Krnova zbořena.

f) Čtyři  propustky mezi Krnovem a Branticemi zničeny (trámy vytrhány) u jednoho provalení klenba.

g) Brantice 100 metrů snesených kolejí na 80 km . Pražce zůstaly. Na místě stojí 6 kusů odstavených poškozených parních lokomotiv. Na opravu strojů přijeli zaměstnanci krnovské výtopny.

h) železniční stanice Brantice – první patro zničeno výbuchem bomby – všechny výhybky zničeny stejně jako v Krnově.

ch) mezi Branticemi a Zátorem zničen jeden propustek

i) železniční most v Zátoře zničen. Šestá příhrada směrem od Olomouce zničena. Nosník ale visí ve vzduchu . Nařízeno jeho podepření, což byl ale problém protože byl v 15 metrové výšce.

j) Dva propustky mezi Zátorem a Miloticemi zničeny.

k) ve stanici Milotice zničeny všechny výhybky. Bylo nutné zprovoznit alespoň jednu kolej , aby po ní mohl jezdit montážní vozík pro přepravu materiálu.

l) jeden propustek mezi Miloticemi a tunelem zničen.

k) na odklízecích pracích v tunelu pracuje 90 dělníků. Tunel propadlý na třech místech. Zprovozněn srpen 1946.

l ) železniční trať  mezi Bruntálem a Olomoucí bez poškození. První zkušební vlak projel již 16. května 1945. Vlak byl doprovázen členy Národní gardy a kteří byli  vyzbrojeni 2 kulomety, 7 samopaly a ručními granáty.

 

 

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

Silniční nadjezd u hlavního nádraží

Základní kámen krnovského nádraží byl položen 01.10.1872 . Silnici z Krnova na Bruntál v místě dnešní pěší lávky přetínaly závory. Tento železniční přejezd vydržel 37 let až doku 1909. I když v té době nebyl silniční provoz nijak velký, přece jen  při posunování nákladních vlaků  dlouze spuštěné závory přinášely veliké  problémy. Proto začala počátkem roku 1909 navážka zeminy pro nově vyprojektovaný železniční nadjezd. Zemina byla odebírána ze západní strany vlakového nádraží v místě dnešního lokomotivního depa. Toto depo bylo v té době nově postavené. V roce 1907 zde byla postavena vlaková  točna (dodnes je stále 2 největší v Evropě) a v roce 1908 bylo k této točně zbudováno kruhové stání pro 22 lokomotiv. Pro obslužnost nově zbudovaného  zařízení bylo potřeba zbudovat podpůrné kolejiště. Tomu bránil svažitý terén úpatí Bezručova kopce. Proto byla jeho  zemina odebrána a navezena na nově se budující silniční nadjezd. Pro usazení mostní konstrukce bylo nutné z navezené zeminy vytvořit zpevněnou rampu, jejíž východní část směřovala k městu, západní část k zemské silnici směrem na Bruntál a jižní spojka k továrně bratří Kulků na Ostrově. Dokončená rampa byla osazena původním železným mostem ze železárny v Sobotíně. Tento železný most  most byl v pozdější době nahrazen nově usazenou mostovkou z betonových profilů. Celá tato stavba nového silničního nadjezdu byla vyhotovena v průběhu roku 1909 a slavnostní otevření nadjezdu  bylo uskutečněno 01.01.1910.

 

 

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář

Korandova bible

Nejstarší kniha v Krnově

Městské muzeum v Krnově má uloženu v depozitáři vzácnou knihu. Jedná se latinsky ručně psanou bibli z roku 1433. Její  historicky nevyčíslitelnou cenu podtrhují zejména dvě jména majitelů uvedená na prvních stranách  knihy.

Na přední předsádce je zaznamenáno jméno husitského kazatele a reformátora Václava Korandy mladšího. Je zapsáno staročeským ozdobným písmem pomocí černého inkoustu a husího brku. Na následující straně je vedle psaného textu  obyčejnou tužkou uvedeno  jméno Cornelia Otweillera, krnovského děkana minoritského kláštera.

Tuto knihu získalo městské muzeum  v roce  v roce 1951 po uzavření kláštera minoritů komunistickým režimem  a následné konfiskaci jeho knihovny. Nelze se tedy divit, že tato vzácná bible upadla v regálech knihovny depozitáře v zapomnění. Pokud by ale neživé předměty uměly mluvit, mohla by kniha vyprávět tento svůj docela možný příběh.

Kniha, která měla ve středověku větší hodnotu než stádo dobytka

Píše se rok 1433. České země jsou již více jak patnáct let zmítány husitskou revolucí. Není známo kdo a kde knihu napsal. Pravděpodobně byla napsána v písárně některého kláštera. Opisující mnich musel být umělec, který psal a maloval stránku za stránkou od rána do večera, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Opsání bible trvalo písaři rok i déle. Teprve potom se mohla svázat do jemně vydělané kůže s nádherně vytlačenými reliéfy. Poté byla opatřena tepanými sponami a v rozích zpevněna mosaznými plíšky.  Každá tato kniha byla originál a její cena byla tak vysoká. že si ji mohli dovolit jen ti nejbohatší. Znalost čtení a psaní se tak omezovala na nejužší okruh vzdělanců, kteří tvořili ve středověku zcela uzavřenou, většinou církevní společnost.

Latinská bible v majetku husitského radikála Václava Korandy.

Husitskému radikálu Václavu Korandovi mladšímu, doloženému podpisem v bibli bylo v době jejího vzniku pouhých jedenáct let. Je tedy docela možné, že ji zdědil po svém otci Václavu Korandovi starším.

Ten patřil mezi radíkální husitské kněží  a  byl spolu s Janem Žižkou významným  vůdcem husitů – táboritů.Zúčastnil se  vítězné bitvy u Sudoměře. Spolu s Janem Žižkou dorazil do města Tábora, kde se stal jedním z nejradikálnějších táboritských kněží. Mimo jiné chtěl prosadit i přijímání pod obojí u nemluvňat, což je praxe poměrně běžná v pravoslavné církvi. Po bitvě na Vítkově v roce 1420, v níž Jan Žižka porazil vojska první křížové výpravy, se v srpnu zúčastnil neblaze proslulého ničení Zbraslavského kláštera. Táborská lůza klášter vyplenila a navíc vytáhla z rakve tělo mrtvého krále Václava IV. , husité mu prý lili do úst víno se slovy: „Měl jsi ho rád za života, tak si dej i nyní… Kněz Koranda byl však zajat a uvězněn na hradě Příběnicích. Spolu s několika dalšími vězni se mu podařilo z vězení uniknout a následně  hrad s husitským vojskem obsadil.

Roku 1452 se odmítl podrobit zemskému správci Jiřímu z Poděbrad, proto byl spolu s dalšími táborskými kněžími uvězněn v Praze na Staroměstské radnici. Po zbytek života byl vězněn na hradech Jiřího z Poděbrad. Zemřel na hradě Litice roku 1453.

 

 

Rubriky: Procházka Krnovem | Napsat komentář